Vždy se dá najít nový partner ve zločinu...

9. března 2016 v 14:33 | Bilkis |  Novinky

DMD možná hledá právě vás...


 

Den dvacátýšestý

26. února 2016 v 21:01 | Bilkis |  Drabble deník
Když jsem začala pracovat na elektrotechnické dílně, došlo mi, kdo za vývojem techniky stojí. Manikéři. Nikdy, a to už je co říct, jsem neměla tak hnusné nehty. Neustále přicházím do styku s chemikáliemi, jako jsou tavidlo nebo izopropylalkohol. Moje ruce doslova trpí! A nejhorší ze všeho je, že když mám pak dovolenou, ruce mi změknou, odvyknou si a první týden v práci po dovolené je mučení. Ale jinak je tam zábava. Vážně. Někdy mi sice ženské lezou na nervy, nejsem totiž zvyklá na čistě dámský kolektiv, ale jindy se prakticky celý den nemůžu přestat smát. A hysterie je to málokdy.

Den dvacátýpátý

25. února 2016 v 18:22 | Bilkis |  Drabble deník
Opakování je matkou moudrosti, víte? Takže když se pětkrát vrátíte domů, protože je vám blbě, vlastně si jen opakujete odchod z domu, abyste nezapomněli, jak se to dělá. Stejně je to s kontrolou světel, zámků, sporáku a přerovnáváním skříně. No dobře, není to tak. Pokud si hodně často tyhle věci opakujete, pak nejspíš máte obsedantně kompulzivní poruchu. Mám tak napůl kolegu v práci, který je podle mě jasný případ. Když si neudělá kafe přesně podle svého návodu, nebude mu chutnat. A hrnky rovná podle velikosti. I cizí. On by tomu zřejmě říkal efektivita, ale já poznám poruchu, když ji vidím.
 


Den dvacátýčtvrtý

24. února 2016 v 11:00 | Bilkis |  Drabble deník
Když každý den vidíte, jak vaši rodiče stárnou, když vidíte blízkého člověka, který se zblázní, a když vám trhá srdce, že vaši nejbližší jsou sami, nutí vás to bilancovat. Mě ještě víc, než ostatní lidi, protože přesně to samé se děje mně. Stárnu, blázním… Ale díky Bohu nejsem sama. Je absolutně úžasné mít někoho, kdo je s vámi, ačkoliv mu to vůbec neulehčujete. Proto se snažím nebejt takovej freak a dělat všechno proto, abych si to udržela. Jenže se kvůli tomu někdy cítím ještě šílenější než jindy. Je to jako přetlak v hlavě. A tohle je ventil. Začínám se opakovat.

Den dvacátýtřetí

23. února 2016 v 14:30 | Bilkis |  Drabble deník
V zimě mám vždycky deprese. Už jsem si na to docela zvykla a letos přišla vážně až letos. Vánoce a konec roku jsem zvládla docela příjemně. Nějak netuším, co v zimě dělat. Jasně, je tu Hog a posezení s kámoši a práce, ale potom nějak nevím. Můžu chodit se psem, můžu si číst, můžu na něco koukat. Pointa je, že mě nic z toho ve skutečnosti nebaví! Takže jedinou věcí, kterou teď dělám, je tohle psaní. Což teda taky není žádnej velkej úspěch. Připadám si zbytečná, stará a nepoužitelná. Asi jako 5 let pohozená plechovka. Ale vždycky může být hůř.

Den dvacátýdruhý

22. února 2016 v 10:55 | Bilkis |  Drabble deník
Chtěla bych psát o něčem veselém. Třeba o tom, jak si občas s přítelem nemáme co říct, ale jindy se připomene všechno to, proč ho tak miluju. Většinou ve chvílích, kdy se něčemu smějeme jako blázni, protože jeden načne myšlenku a druhý ji dokončí něčím vtipným. Tohle téma ale vlastně není veselé. Dřív jsme prokecali hodiny a dneska spolu spíš mlčíme. Možná je to tím, že máme věcí k řešení nad hlavu. Doufám. Protože ho vážně miluju. Je to něco teplého uvnitř mě, co se tím smíchem vždycky uvolní, naplní mě to a hřeje mě to ve chvílích, kdy mlčíme.

Den dvacátýprvní

21. února 2016 v 20:44 | Bilkis |  Drabble deník
Někdy mám vážně dojem, že se nedokážu udržet pohromadě. Znáte to? Tu chvíli před tím, než uděláte krok, o kterém nejste přesvědčení, že je na správnou stranu? Já takhle zvažuju každej krok, kterej udělám. A už mě to nebaví. Jenže si nějak nedokážu poručit, abych to nedělala. A samozřejmě s tím ruku v ruce nastupuje stará známa jménem panika. Připadám si pak strašně sama. Protože jak něco takového můžete vůbec někomu vysvětlit? A jak můžete po někom chtít, aby to s vámi sdílel? To prostě nemůžu udělat. Jenže dusit to v sobě taky není řešení. Mlýnská kola. V mojí hlavě.

Den dvacátý - zpožděný

21. února 2016 v 20:44 | Bilkis |  Drabble deník
Tuhle mě neuvěřitelně vyděsil náš pes. Teda, naše fena. Jmenuje se Cindy a je jí 7 let. A já si tuhle lebedím v kuchyni, dávám dlouhej kouř a mluvím s přítelem, když tu ji slyším kničet. Jako by ji něco bolelo. Tak letím k bráchovi, pak kouknout ven, zase k bráchovi. A ona tam na posteli, hlavu vyvrácenou, jazyk venku, nohy ve vzduchu, nereaguje… No přísahám, že jsem si myslela, že ji ranila mrtvice. Tak letím za mámou a ségrou, že ji vezem na veterinu… A pak jsme tam stáli, 5 nás bylo, milostivá se probudila a začala vrčet. Mrcha.

Den devatenáctý

19. února 2016 v 23:33 | Bilkis |  Drabble deník
Mno, vlastně mám averzi i vůči jiným zvířatům, než jsou kozy. Například s vosama si vůbec nerozumím. Hlavně od té doby, co jsem si v lese šlápla do vosího hnízda. Přítel schytal 2 žihadla, já řvala na ségru, ať vypadne, jelikož je alergická, a mezitím jsem jich dostala 6. Jedna ta mrcha se mi dokonce zlomila o klíční kost. Ale nejvíc to asi bolelo do hlavy. Nohy a ruce ujdou, ale břicho, klíční kost a hlava bolí strašně. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být paranoidní, ale přísahám, že od té doby na mě vosy jdou jako na med.

Den osmnáctý

18. února 2016 v 0:32 | Bilkis |  Drabble deník
Jako malá jsem získala averzi vůči kozám. Teda, není to tak, že bych je neměla ráda, nebo se jich bála, ale od jisté doby k nim nechodím moc blízko. Jsou to zákeřné mrchy. Měla jsem prastrejdu Oldu, kterej měl úžasnýho loveckýho psa Lesana, a pratetu Máňu, která měla kozu. Ta se vždycky pásla na plácku před jejich vraty. Vůbec nevím, co mě to tehdy před cca 25 lety napadlo, ale šla jsem se na ni podívat. Myslím, že jsem ji i odvázala. A ta potvora sebou škubla a ohoblovala mi půlku ksichtu o asfalt. Zvířátka jsou fajn. Až na kozy.

Kam dál